K fyzickým projevům patří například potřeba pomoci s jednoduchými úkony, jako je oblékání nebo přesun do jiné místnosti. Často se také objevují halucinace. Umírající lidé mohou hovořit s osobami, které již zemřely, nebo popisovat, že vidí „světlo na konci tunelu“. Tento jev je podle vědců spojen s elektrickými impulzy v nervových buňkách, které mohou ovlivnit vnímání.
Zvláštní kapitolou jsou pocity, že „je čas odejít“, které umírající lidé někdy vyjadřují. Tento vnitřní klid a smíření je podle odborníků výsledkem psychologických i fyziologických změn, kterými tělo a mysl prochází. Karolina Sawka k tomu dodává, že i když se můžeme připravit na ztrátu blízkého, není možné být na smrt úplně připraveni: „Ani nemusíme všemu rozumět a vědět. Snížení tlaku na to, abychom vše věděli, může hodně pomoci.“
Historicky se vztah k umírání a smrti proměňoval. Dříve lidé umírali doma obklopeni rodinou, což bylo vnímáno jako přirozený proces. Moderní medicína dnes umí prodloužit život, což je výhodné, ale zároveň se tím zvyšuje počet lidí, kteří umírají v nemocnicích či hospicích, často daleko od blízkých. Znalost a porozumění příznakům smrti může proto pomoci rodinám být připravenější na tento přirozený, ač obtížný moment.
Pečovatelé a lékaři zdůrazňují důležitost podpory a pochopení, protože emocionální klid a empatie mohou významně přispět k důstojnému průběhu posledních dní života.
